Aktuality‎ > ‎

I vrcholoví sportovci se stávají klienty kontaktních center

přidáno: 14. 10. 2013 8:40, autor: Michal Němec

Tisková zpráva


České Budějovice, 14. října 2013 – Drogová prevence se v naší zemi na úrovni samospráv občas řeší tím, že se určitým finančním obnosem dotuje některá sportovní akce, která pak ve svém názvu obsahuje slogan typu „Sportem proti drogám“. Bohužel se takto přerozdělují i peníze získané z výherních automatů, které by měly především směřovat na provoz sociálních služeb.

 

Daniel Randák, který je vedoucím Kontaktních center PREVENT ve Strakonicích a Prachaticích přemýšlí nad tím, jaký smysl dávají sportovní akce určené k boji proti drogám: „Ještě jsem nikde nezaznamenal výstup, čím konkrétně tyto sportovní události přispěly „proti drogám“. Primárně neoslovují cílovou skupinu ohroženou vznikem závislostí, nepodporují drogové služby ani s nimi nespolupracují a koncepce jejich programů se neliší od běžných sportovních akcí. Rozumím ale tomu, že pro politiky je obhajitelnější přerozdělovat finance na sportovní akce, než přispívat přímo sociálním službám zaměřeným na protidrogovou prevenci. Předseda největšího poskytovatele drogových služeb v jižních Čechách Michal Němec k tomu dodává: “Přímo u nás v PREVENTU se toto nastavení ukazuje při pořádání sportovní akce. Snadněji seženeme finanční podporu na námi pořádanou celorepublikovou sportovně společenskou akci s názvem Železný adiktolog, než na přímou podporu konkrétních drogových služeb. Železný adiktolog je při tom pouze amatérský triatlonový závod, jehož teprve druhý ročník proběhl koncem srpna v Českých Budějovicích. Žádná z našich drogových služeb, byť třeba s patnáctiletou tradicí a ověřenou potřebností, nikdy nezískala tak významnou finanční podporu od sponzorů.“

 

Paradoxně se pracovníci kontaktních center nezřídka setkávají s tím, že jejich služby vyhledávají právě sportovci a mezi injekčními uživateli drog je nezanedbatelný počet bývalých vrcholových sportovců z různých odvětví, jako je například fotbal, atletika, hokej nebo lyžování. „Obecně je ten scénář u sportovců, kteří k nám docházejí, dvojí. Jednak své sportovní kariéře podřídili vše a poté došlo ke zranění, museli svou kariéru ukončit a přesedlali na drogy. Nebo ve vrcholovém sportu vydělali peníze, dostali se do problémů s životosprávou, navštěvovali různé mejdany, diskotéky, parties, kde je kontakt s drogou častější,“ vysvětluje Daniel Randák. „Vrcholový sport přináší tělu odměnu, ke které se člověk dostane dřinou. Něco podobného, ovšem bez vynaložení velké fyzické námahy bohužel dovedou i některé drogy. Zřejmě proto dojde u některých sportovců k tomu, že v určité fázi života sport za drogy vymění,“ dodává Evžen Klouček, vedoucí pražského Centra následné péče Drop in, který se osobně začal sportu aktivně věnovat až po své čtyřicítce.

 

Jedním z klientů strakonického kontaktního centra je pětadvacetiletý Jirka, který byl úspěšným atletem. V jeho případě nastaly obě zmíněné situace. „Ke sportu mě přivedl můj otec. S atletikou jsem začal někdy ve třinácti letech a plně jsem se jí věnoval asi 5 let. Rodina mě v tom hodně podporovala, hlavně v době, kdy se začaly dostavovat první úspěchy. Tou dobou byl pro mě sport prioritou. Neměl jsem čas na nic jiného.  Fakt je, že mi to v tu dobu nevadilo, navíc jsem hlavně od táty poslouchal, jak jsem dobrý a že to můžu dotáhnout ve sportu daleko. Možná ve mně trochu viděl i svoje nenaplněné ambice, co já vím. Zlom ale nastal někdy v mých šestnácti. Kromě domácích soutěží na úrovni okresu a kraje jsme často jezdili i do zahraničí, kde se mi taky celkem dařilo. Nebyly to žádné velkolepé závody, ale byla to možnost, jak si sportem i trochu víc přivydělat. A navíc ten skvělý pocit štěstí, když stojíš na „bedně“. Začal jsem dostávat na svůj věk dost štědré kapesné a navíc mě začínaly zajímat i jiné věci, než sport. Myslím tím diskotéky, holky a tak. Otec to dost nelibě nesl, podle něj mě tyhle věci jen odváděly od sportu. Začalo mezi námi být dusno a já zjistil, že je mi v partičce mých známých líp, než na tréningu. Asi rok se mi dařilo tyhle dva světy nějak kloubit dohromady. V té naší partě jsem byl ale jediný, kdo kromě příležitostného pití  alkoholu neužíval nic jiného. Lákalo mě si s nimi třeba zahulit trávu, ale doma mě téměř pokaždé čekaly drogové testy, které měl můj otec vždy při ruce – prý si mě radši odhalí sám, než aby prožil nějakou ostudu při antidopingových testech na závodech. Poprvé jsem si zahulil trávu až v sedmnácti. Byl to účelový krok. Chtěl jsem jít o víkendu na rande a ne jet na další závody. Zkoušel jsem to doma říct, že na závody nepojedu,  ale otec o tom nechtěl ani slyšet. Tak jsem si zahulil, doma pak načural na test a otec málem dostal infarkt, protože to samozřejmě vyšlo pozitivně. Od té chvíle jsme spolu začali vysloveně bojovat. Snažil se mě všemožně od party i drog izolovat, ale tím ve mně jen rostla chuť dělat si věci po svém a vymezit se vůči němu. Na chvíli jsem se pak srovnal a pokračoval ve sportovní kariéře, ale asi po čtvrt roce jsem měl při tréningu úraz spojený s dlouhodobou léčbou. Najednou jsem neměl co dělat a situace doma začala opět houstnout. Následovaly útěky z domova a další experimenty s trávou. Tráva sama o sobě mě ale příliš neoslovila. Možná i proto, že jsem byl v té době nekuřák. Jen byla prostě snadno dostupná, tak jsem ji opakovaně vyzkoušel. Pak ale někdo přinesl na jednu párty kokain a pervitin a musím říct, že s pervitinem to pro mě byla láska na první pohled. Zažil jsem stav, jako když vyhraju velký závod, po kterým mě zaplaví ta eufórie – akorát tohle bylo asi tisíckrát intenzivnější. A už tenkrát ve svých osmnácti jsem věděl, že tohle mě prostě bude bavit. Jak je mým zvykem, vrhnul jsem se do braní po hlavě, během půl roku jsem přešel od šňupání na jehly. Pro mě bylo hlavní, že mám něco svého, o čem si můžu sám rozhodovat a nikdo mi do toho nemůže zasahovat, pokud mu to já nedovolím. To mi tenkrát dávalo velký pocit dospělosti a samostatnosti. Že se tím vrhám do jiného druhu závislosti, že tím zahodím roky sportovní dřiny, nedodělám kvůli tomu školu, přestanu se stýkat s rodiči a budu mít tak trochu problémy s penězi, s gamblingem a s lidmi kolem sebe, jsem v té době vůbec neřešil. S tím se peru až teď, když přemýšlím o nějaké vhodné léčbě svojí závislosti.“ S podobnými případy se v kontaktních centrech PREVENT setkávají pracovníci poměrně často. K závislosti se mladí lidé dostanou velice rychle, ale její léčba, změna dosavadního stylu života a znovuzařazení se do společnosti trvá velmi dlouhou dobu.

Comments